XXIX.
Radost z rodiny. Radostná pýcha z takového malého velkého nesmyslu, že je z malého brášky velký muž. Radost z rodiny, že se máme, že jsme tu jeden pro druhého.
XXVIII.
Vzpomínka: Norský dědeček, který mě varoval před počasím. O tři dny později mě pozval na kávu a mandarinky, v kostele zahrál na varhany a vyvezl mě z města.
XXVII.
Brzy. Za deset let se toho příliš nezměnilo. Naučil jsem se rozumět některým svým pocitům, vybudoval jsem si odstup a nadhled. Život je ale pořád říše divů.
(Source: tobiasrocks, via whocaresaboutmaky)
XXVI.
Jak můj otec, tak dědeček, jsou básníci.
Žádný z nich nenapsal řádku, ani nepověděl verš.
Ale když začali vzpomínat a vyprávět, dokázali rozdávat radost ze života.
XXV.
S pětadvacítkou mám spjatou vzpomínku na obálku. Přál jsem si, aby v ní byl dopis. Místo toho jsem v obálce našel peníze. Bylo mi smutno.
XXIV.
Jsem slabý myslí i tělem. Městská zima je nepodobná horským bouřím, kterým lze odvážně čelit. Eroze chladem a šerem působí zvnitřku - jako rakovina.
XXIII.
Opustit stabilitu a klid zaměstnaneckého poměru a s ním spojeného jistého výdělku pro divoký západ podnikatelů. Založení firmy jako krok k domnělé nezávislosti.
XXII.
Každopádně jsem toho moc nevymyslel. Zasekl jsem se u teze, že se vše odvíjí od vnitřního systému hodnot a motivace - skutečného chtění.
XXI.
V současnosti nejčastěji přemýšlím o svaté trojici témat - disciplína, vůle a sebeovládání, aneb tři klíčové věci, které mi v životě chybí.
XX.
Frustruje mě rozdíl mezi schopností racionálně chápat a neschopností tomu pochopení přizpůsobit emoce. Tohle by mě nemělo štvát. Ale štve.
XIX.
Poslouchat slova ještě neznamená vnímat význam. Někdy jsem příliš plný svých myšlenek a pocitů a proto mi uniká kontext.
XVIII.
Problémy prvního světa, díl první: Tak dlouho se rozhoduji, jak efektivně naložit s volným časem, až žádný nezbyde.
XVII.
Jednou jsem dvanáct dní téměř nevylezl z postele.
Jednou jsem za dvanáct dní ušel šest set kilometrů.